Zaneprázdněná mysl – přítel člověka?

Sledování seriálů je nyní velkým trendem. Především těch, které obsahují nejen příběh samotný, ale i nějakou „hlubokou myšlenku“, na niž přijde jen hrstka zasvěcených a potvrdí si tím vlastní úsudky a neomylnost. Ale nemění se náš život na pouhé čekání na další epizodu? Nevěnujeme více času úvahám nad seriálovými a mediálními postavami, než svému vlastnímu životu?

V důsledku nových technologií, které uživatele umějí upozornit na nový příspěvek na sociální síti, právě vydaný díl seriálu nebo na nejčerstvější video na Youtube, se z našeho života pomalu stává čekání na další rozptýlení. Čekání na další várku podnětů zaměstnávajících naši mysl do té míry, abychom nemuseli být – prokristapána – chvíli sami s vlastními myšlenkami.

Novodobý Fahrenheit

Antiutopické příběhy z knih anebo filmů vnímáme jako varování před špatnou budoucností, které se máme snažit zabránit. Mnohdy si však neuvědomujeme, že se naše vlastní zvyky a uvažování začínají podobat právě ději a detailům těchto děl. V jedné z nejznámějších knih z tohoto žánru, v Bradburryho 451 stupních Fahrenheita, je hlavním subjektem režimu člověk, jenž je natolik zaneprázdněný podněty přicházejícími zvenčí, že nedokáže uvažovat vlastní hlavou a kriticky hodnotit dobu, v níž žije. V tomto příběhu se opakují motivy televizních stěn, obrazovek a konkrétně i malých mušliček, po jejichž zasunutí do uší může člověk poslouchat rádio. Pokud tyto SCI-FI vynálezy srovnáme s dnešními technologiemi, rozdíl je nepatrný. Televizi a videa sledujeme z čím dál větších obrazovek telefonů a počítačů a jako mušličky zasunuté do uší nám slouží bezdrátová sluchátka. Na ulici už není možné zeptat se kolemjdoucího na cestu, protože tento je momentálně zaneprázdněn „prací“ na svém telefonu a nevnímá okolní dění. Nenapadlo vás, že se v současnosti nebezpečně přibližujeme té realitě, kterou popisují Ray Bradburry nebo George Orwell?

Hluboké myšlenky na pokračování

Jedním z nejcennějších atributů soudobého umělce či tvůrce je schopnost „uvažovat o životě“ a zachytit v každém díle „spojitost s dneškem“ korunovanou zobrazením „hluboké podstaty lidské duše“. Po původní otázce – o čem jiném než o životě by tvůrce asi tak měl psát – se nabízí ještě jedno téma k zamyšlení. Dříve, kdy bylo seriálů méně a platformy jako Youtube, na nichž může každý člověk vlastnící kameru sdělovat světu své názory, ještě neexistovaly, nezaplňovaly úvahy nad mediálně aktivními postavami a seriály takovou část našich myšlenek. Především sledování seriálů se považovalo za odpočinkovou kratochvíli. V současnosti, kdy každý seriál hýří oněmi hlubokými vzkazy pro filmové nadšence, se z příležitostného sledování seriálů stal kult. Tyto podnětné vzkazy, nastraženy tak pečlivě, aby na ně přišel jen onen zasvěcený příjemce, dodávají sledujícímu stále přítomný pocit sebepotvrzení. Po odkrytí této komplikované a hluboké myšlenky (na kterou přijde ale každý druhý člověk) musí být přece daný příjemce génius! A co si přát víc, než najít v každé epizodě právě takové ujištění o vlastní genialitě a bezchybnosti?

Ztráta zodpovědnosti

V této době, kdy může každý člověk dostat štempl na chytrost, kdy se moudrost chápe jako něco, čeho MUSÍ být možné dosáhnout za padesát minut, a nikoli až za padesát let (ostatně, kdo by tak dlouho čekal), klesají i požadavky na náročnost našeho uvažování. Možná, že člověk nikdy neměl takový strach ze samoty, jako dnes. Právě tato potřeba být neustále obklopen podněty v podobě seriálů, videí, ale i médií, nás připravuje o to nejcennější – o schopnost samostatného myšlení a prozíravosti. A tak věnujeme čím dál tím více času postavám z filmů a médií než vlastnímu životu a ve strachu z pochybení žijeme životy jiných lidí. Možná méně účastně, zato však s pocitem bezpečí a nulové zodpovědnosti. Ale nebudeme jednou takové nezúčastněnosti na vlastním životě litovat?

Napsat komentář