Vzdělávání kvůli kusu papíru, který znamená svět

Navzdory častým reformám školství, snahám o modernizaci výuky a hledání nových směrů vzdělávání, se v praxi děje pravý opak. Rozevírají se nůžky mezi dvěma extrémy – mezi absolutní volností, kdy se dítěti především nesmí prozradit, že se vzdělává, a mezi přetěžováním mladých lidí a tezí „škoda každé rány, která padne vedle“. Oba přístupy však vedou k témuž – aby student správně zaškrtl políčko v testu, prošel jakýmsi obřadným ohněm všech formalit a mohl tak „vejít do života“.

Dnes, kdy nic nesmí zešedivět a vše čpí jakýmsi chorobným strachem ze staroby a smrti, se jako jediné řešení jeví nepřetržité a neustávající reformování všech oblastí, mezi jinými i té edukativní, školní. Právě trendem tohoto zběsilého obnovování všeho a za každou cenu podle mého názoru výuka trpí. V zájmu nových regulí, které se mění co pár měsíců, se totiž nic nestihne ustálit a vzdělává se v předobrazu neutuchající změny, jíž se musí každý přizpůsobit. V takovém shonu jako by nezbýval čas na samotné poznávání, ale jenom na vyplnění posudků.

Předvolba zájmů

Oproti tomu se ujímá stanovisko, že vzdělávání je již pasé, zejména vyučování takových trivialit, jakými jsou dějepis, český jazyk či biologie, neb budoucností našich dětí jsou zcela nepochybně technologie, matematika a programátorství. Na tom, jestli se budou tito inženýři vyjadřovat pologramotně, už koneckonců nesejde. A pokud už budeme tyto obstarožní předměty vyučovat, pak jen velmi okrajově a mechanicky. Neboť jazyk se musí algoritmicky vypočítat, dosadit do rovnice a v žádném případě v něm nemůže být více možností. A dějiny, ty už vůbec můžeme zahodit, protože žijeme jen dneškem a minulost už stejně nezměníme.

Studentům by se měla předložit široká paleta možností, z níž si mohou následně vybrat a specializovat se. Namísto toho probíhá už předem jakási selekce toho, co je pro mladého člověka opravdu podstatné, ať se mu to líbí, nebo ne. Dostojíme-li předpokladu, že škola žáka vychovává, může si ho roztavit jako kousek kovu, vlít do formy a stavět si tyto kovové panáčky do řady jako regiment uvědomělých nadějí lidstva. Jenže škola nemá na výchovu, tedy cílený zásah do psychiky mladého člověka, jímž ho jednou provždy poznamená, morální ani právní nárok. Výchovu nelze nijak institucionalizovat, nechceme-li se přibližovat spartskému Řecku nebo z dřívějších dějin k nacistickému programu zvanému Hitlerjugend.

Vyplň, napiš, odevzdej

Celková situace ve školství je tedy silně chaotická. Stupňují se nároky na studenta, který se má, jako mladý stromek, bez přestání ohýbat a nikdy mu neuškodí, když si ho experimentálně přetížíme, jen ať se „otrká“. Vzniká tak lidská laboratoř, v jejímž čele sedí inženýři lidských duší a do žákovy hlavy lijí, jako norimberským trychtýřem, všechny v soudobém kontextu potřebné znalosti a se samolibým úsměvem čekají, jak se jim to tentokrát povede. Vzdělávaný objekt se však nesmí vystrašit a odradit. Znalosti se mu tedy podávají ve zředěném stavu, aby neutrpěl újmu, kdyby měl hodinu sedět, a nikoli poslouchat učitele, ale naslouchat mu. Na druhou stranu v něm musíme budit iniciativu. Nenaučí-li se nic ve škole, musí mezery dohánět formou prezentací a projektů, aby z toho uspěchaného kola povinností nevypadl. Jediný výsledek však je, že ze všech stran student slyší, jak ho moderní výuka nechce přetěžovat, ale zároveň se na něj klade tolik mimoškolních povinností, že už mu nezbývá čas na vlastní myšlenky. Dává se mu najevo, že stále může udělat víc, ale vzápětí se požaduje zrušení klasického známkování, aby si snad nemyslel, že mu něco nejde.     

Já bych osobně uvítala, kdyby se vyučovalo tak, aby žák znalosti a látku ovládal, a ne tak, aby správně vyplnil kolonku v testu. Jenže v okamžiku, kdy se ze všech stran volá po důkazu, že „se ty děti skutečně učí“, nezbývá, než na konci školního roku vystavit studentům potvrzení. V tomto okamžiku se milé tváře, které po žácích nikdy nic nechtěly, zkrabatí, mrská se bičem a ze samotné pozice některých pedagogů se ze vzdělání stává položka, již je potřeba odfajfkovat ze seznamu. Neučí se tak, aby měl student hluboké znalosti, ale aby „tím jediným správným způsobem a s „tou jedinou správnou odpovědí“ obstál u zkoušek. Jestli látku hned druhý den zapomene, je až podružné.

Kdo není otrok s námi, otročí proti nám

Mnoho věcí pro člověka nepříjemných, v nichž těžko hledá smysl, se dělá ve jménu „vyššího dobra“. Tato logika je užitečná, pokud je dítě nemocné a nechce spolknout medicínu. Postupem času je však čím dál lákavější používat takovou logiku sám na sebe. Čím jsme starší, tím více se spoléháme na to, že všechno má nějaký význam a smysl, jinak bychom to přece nedělali. V případě, že nemůžeme najít ve vlastním konání jediný racionální důvod, není chyba v celkovém systému, ale v nás samotných. A kdo s touto tezí nesouhlasí, je povrchní a nechápe už vůbec nic. Cílem totiž není zasadit se o lepší podmínky. Neboť po čem touží otrok? Nikoli po svobodě, ale po tom, aby i druzí otročili s ním. Pokud budeme i nadále tento pohled ve výuce aplikovat, možná nebudou děti kdovíjak vzdělané, zato však budou vědět, jak udělat podobné otroky i z ostatních.

Jeden komentář u “Vzdělávání kvůli kusu papíru, který znamená svět”

  1. Nechci polemizovat s celým článkem, neb není zcela konzistentní – preference „starého“ dobrého učení se mnoha hlubokým znalostem vs. stížnost na dnešní přetěžování studentů. Asi se jen zaměřím na výchovný proces. Škola je výchovnou institucí a spíše se tato role posiluje. Nikdy jsem nevolal po rušení znalostní báze, ale je fakt, že moderní doba přináší daleko snazší získávání znalostí (byť často nesouvislých bez kontextu) mimo školu, zatímco naopak socializační proces vázne.Asi jde o nepochopení slova „výchova“ – ta nemusí znamenat (a neznamená), že někdo hlásá jedinou možnou „ideologii“, ale jde o soubor interakcí, hledání cest, reakce na „vzory“ (různorodé), debatování s pedagogy, spolužáky apod. Což by mělo vést mj. k tomu, že lidé ovládnou měkké dovednosti, dokáží vycházet s ostatními, často odlišnými jedinci, pochopí význam týmové práce a třeba i to, že výchova nemusí znamenat (a většinou neznamená) „trychtýř“.

Napsat komentář