Wen Hui: Lidé vnímají dění okolo sebe, slyší, vidí, ale nemluví o něm

V rámci festivalu Akcent v divadle Archa jsme zhlédli představení Obyčejní lidé. Měli jsme možnost udělat rozhovor s Wen Hui, zakladatelkou umělecké skupiny Living Dance Studio, která se na představení podílela. Jde o jednu z mála čínských uměleckých skupin nezávislých na tamní vládě. S Wen Hui jsme mluvili o jejích začátcích, o významu nezávislosti a i o současné situaci v Číně.
Jak se to stane, že se dvě umělecké skupiny z Česka a Číny, tedy z různých konců světa, sejdou a vytvoří takové představení?

Začalo to před pěti lety, kdy jsme se v divadle Archa setkali s několika lidmi, například s Janou Svobodovou, jejíž manžel, Ondřej Hrab, je ředitelem divadla. Popovídali jsme si a  zjistili jsme, že náš koncept a naše filosofie jsou velmi podobné. Tak jsme se dohodli jít do tohoto díla společně. Začali jsme s workshopy. První workshop se konal v roce 2013 a druhý workshop v roce 2015. Tam jsme pracovali i s umělci z Číny, video umělci a hudebníky. Spolupracoval s námi i jeden pán, kterému je už sedmdesát pět let.

Jaký je podle vás největší rozdíl mezi českými a čínskými lidmi v jejich charakterech?

Z našeho společného konceptu s Janou vychází, že nechceme představovat určité charaktery, role. Chceme být na jevišti sami sebou, nechceme představovat někoho jiného. Během workshopů a rozhovorů mezi českými a čínskými lidmi jsme zjistili, že máme mnoho společného, ale samozřejmě se také v mnoha ohledech lišíme.

Co si pamatujete ze svého dětství, co je vaše největší vzpomínka?

To je dobrá otázka. Hlavně si pamatuju, že jsme neměli jídlo, byli jsme z chudé země. Neměla jsem jako malá žádné sladkosti a chtěla jsem je jíst. Šla jsem pak vždycky za maminkou, měli jsme doma láhev s cukrem a já jí ho jako malá ujídala.

Opravdu? Jste z velké rodiny, nebo spíš z menší?

Mám jednoho bratra a jinak jsme žili jen s rodiči.

Měla jste problém s čínskou vládou se sem přestěhovat?

My tu jen hrajeme, nebydlíme tu. Žádné problémy jsme naštěstí neměli.

Jaké byly začátky Living Dance Studia, kterému je teď už víc než dvacet let? Jaké představy jste měla při zakládání o jeho budoucnosti? Předčilo to vaše očekávání?

Už je to dvacet čtyři let, což je hodně dlouhá doba. Začali jsme v roce 1994, kdy jsme v Číně neměli mnoho nezávislých umělců. Video umělci a hudebníci byli nezávislí zřídka, stejně tak i tanečníci a divadlo. Ale dnes už je mnohem víc nezávislých tanečních skupin a umělců.

Jaké je hlavní poselství vašeho dnešního představení?

Bylo pro nás skvělé sdílet naše zkušenosti s jinou zemí. Když spousta lidí prochází těžkými obdobími, snažili jsme se to zaznamenat. Lidé vnímají dění okolo sebe, slyší, vidí, ale nemluví o něm. Je to tedy hlavně o svobodě.

Co pro vás v životě znamená tanec?

Tanec je moje dítě. Začala jsem tančit ve třinácti a tančím až dodnes, kdy je mi padesát osm.

Jak těžké je v Číně získat nezávislost? Děláte představení i tam a co v takových chvílích cítíte?

 Samozřejmě je to těžké, ale vidíme, že je to nezbytné a důležité, abychom vystupovali i v Číně. Už je to dvacet čtyři let a vláda nás nikdy nepodpořila. Ale podporují nás naši přátelé, například tento pán (ukazuje na přísedícího kolegu). Jde o svobodu, a pokud bychom to dělali pro peníze, nedávalo by to smysl.

Snaží se čínská vláda nějak kontrolovat nebo zasahovat do vašich představení?

Popravdě mají hodně zákonů a zákazů. Snažíme se najít místo, kde bychom mohli vystupovat. Někdy to není zrovna v divadle, ale někteří lidé z tamních divadel nám pomáhají a dávají nám prostor ke hraní.

Kde se v Číně nejčastěji setkáte s cenzurou, kde ji hlavně pociťujete?

Podporují nás naši přátelé. Máme teď vlastní místo, kde můžeme pracovat, je to trochu jako malé divadlo. Nemusíme se nikoho dovolovat, pořádáme festivaly, děláme dokumentární filmy a věnujeme se divadlu. Máme na to svůj vlastní prostor, kde nás nikdo nemůže hlídat. Samozřejmě, že někdy za námi lidi chodí a chtějí nás kontrolovat. Tento pán nám v takových chvílích skutečně pomáhá a dá nám vědět co a jak.

Myslíte si, že se někdy v Číně podaří komunismus přemoci a že nastane svoboda?

Přáli bychom si mír a skutečně doufáme, že se to podaří.

Toto už je naše poslední otázka – co byste vzkázala našim čtenářům, co je podle vás nejdůležitější?

To by bylo hodně věcí. Nejdůležitější je patrně svoboda a musíme o ní stále mluvit

Děkujeme vám za váš čas.