Pomáhejme! Když nás to nic nestojí…

Zdá se mi, že nadšení pro pomoc druhým v posledních letech strmě stoupá. Snad nikdy se člověku nenaskýtala tak široká paleta možností k páchání dobra – ať už jde o práva zvířat nebo pomoc chudým lidem na druhé polokouli. Ale znamená zintezivnění charitativní činnosti také zlepšení naší morálky a pocit čistého svědomí? Nejde tedy o snahu pomáhat ze všech sil, ale co nejdál od lidského utrpení, takříkajíc „bezpečně“?

V úvodu musím podotknout, že charitativní činnost ani neodsuzuji ani ji nepovažuji za zbytečnou, a že věřím, že za dnešním rozmachem podpory lidí v nouzi většinou skutečně stojí dobré úmysly. Avšak opravdová pomoc trpícím lidem by neměla vyžadovat jenom nastavení trvalého platebního příkazu, mělo by dojít i k přímému kontaktu se strádajícím člověkem. Soudobá představa o charitativní podpoře ale spočívá v odeslání peněz (a často navíc prostřednictvím příslušné instituce, takže kontakt s jedincem v nouzi je minimální) a odfajfkování kolonky dobrý skutek z itineráře. Snažíme se tedy konat dobro, ale tak, abychom se hlavně nesetkali se skutečnou bídou a aby naše pomoc nevytvářela závazky.

Definice novodobého dobrodince

Status „moderního“ člověka šlechetně posílajícího peníze do rozvojových zemí, na očistu oceánu nebo zvířatům v útulcích s sebou nese velký paradox. Podle mého názoru by patrně mělo větší smysl darovat tento obnos někomu, kdo se nachází blíž – například bezdomovci (mimochodem pomáhat se také dá i jinak než finančně; peněžní forma je však velice lákavá, a ačkoli může udělat čáru přes rozpočet, je dostatečně anonymní a odpovídá předpokladu, že peníze jsou maximum, jaké lze strádajícímu poskytnout). Současná vize ovšem je, že pomoc si zaslouží jen ten, kdo si své utrpení tzv. nezavinil sám. Otázku, zda je pomoc, tedy nezištný dobrý skutek, něco, co si člověk nutně musí zasloužit, nechme stranou. A tedy bezdomovec, jenž patrně přišel o dům a živnost natruc, aby se mohl oddávat slastným výšinám života v kanále, není našeho dobrodiní hoden. To do značné míry podporuje argument, že by si za peníze „stejně koupil nějakej chlast“. Pomoc by měla druhým udělat radost, ale my jim ji poskytneme jen v případě, že budou šťastní podle našeho gusta.

Další paradox je, že takovýto vehementní mílius bude konat dobro pro cizí lidi (i když je to může urážet), protože tito jedinci zcela nepochybně smýšlejí jako on. Portfolio jeho dobrodiní se tedy nezúžilo jen na ty, kteří si vysloužili jeho (ne)zištnost, ale i na ty, kteří s ním souhlasí. Jakmile potřebuje pomoc někdo, kdo má třeba jiné názory nebo jiný vkus, otevřená náruč se rychle stáhne zpátky. Pokud je spektrum dobrých skutků zúženo jen na přívržence „naší“ morálky, potom už skutečně nelze pomáhat jiným než těm, kdo trpí tisíce mil od nás.

Zamést si před vlastním prahem

Pokud vezmeme v potaz současnou iluzi, že žijeme v tolerantní společnosti, měla by pomoc být poskytnuta každému člověku v nesnázích, bez ohledu na jeho zázemí, názory nebo národnost. Jak tedy vysvětlit, že zatímco týraná zvířata v Bangladéši budou mít kvalitní boudu, český bezdomovec v zimě umrzne a zemře? Jak jsem již zmínila výše, všichni chtějí pomáhat, ale bez závazků a bez obětí. Z tohoto hlediska je tedy pomoc zvířatům ještě výhodnější než lidem. Samozřejmě, že není v našich silách starat se o všechny trpící bytosti na světě – málokdo z nás je Matka Tereza. Vzhledem k množství charitativních organizací a projektů by se dalo předpokládat, že většina lidí už má přehled o tom, co to je pomoc druhým v nouzi. Ale oproti tomu se naše představy o opravdové pomoci výrazně vymykají skutečnosti. Pachatel dobra by si neměl hrát na milosrdného Samaritána a omlouvat si tím své vlastní komplexy. Dobrý skutek není dálkové ovládání, nelze ho odbýt odklepnutím platby u bankomatu. Skutečná podpora by se, aspoň já tak soudím, měla vázat na přímý kontakt s lidským neštěstím, ne na vyplněnou složenku odečtenou z daňového přiznání. Ačkoli se tato teze vymyká současné převažující představě, že všechno je snadné, opravdová pomoc není jednoduchá.   

Vzniká představa o dokonalém člověku, který bude dostatečně citlivý, aby dokázal podpořit trpící lidi, ale zároveň musí mít odpovídající „úroveň“, aby rozpoznal, jaké neštěstí není již hodno jeho intelektu, jeho času a především jeho „morálky“, která se jako jediná definice dobra vtlouká do hlav malých dětí. Tento dokonalý prototyp slušného občana však pomáhá jen za tím účelem, aby mu jeho velkorysost vynesla oněch pověstných patnáct minut slávy. Ale není tento druh „pomoci“ jen náplast na černé svědomí?