Jedinec kontra societa

Společnost, její neschopnost a problémy jsou časté náměty k diskuzím. Z termínu societa se stalo téma, které máme tendenci vyhraňovat jako něco, co je už ze své podstaty plné nedostatků a co by se mělo od základů zreformovat. Není to ale v rozporu se současnou vizí, že když se kácí les, létají třísky, a že pro tzv. společnost a její dobro se musí jedinec obětovat?

Societa je stále diskutované, ale silně obecné téma. Co to tedy ona společnost je? Ačkoli tento pojem zní sofistikovaně, je jím myšlena blíže nespecifikovaná skupina složená z jedinců, přičemž societa jako taková nenese žádnou zodpovědnost, není totiž žalovatelná. Lze soudně stíhat člověka, instituce od firem až po stát, ale společnost jako takovou ne. Mluvíme o nekonkrétně velké skupině lidí, u níž není jasná ani její právní stránka, ani fakt, kdo do této skupiny patří a jaké na něj toto členství klade nároky. Společnost je tedy úplně mlhavý termín.

Kdo nejde s námi, jde proti nám

Ačkoli je societa populární a nadužívaný pojem, není většině lidí zcela jasný jeho význam ani způsob, jak k němu jako takovému přistupovat. Jako k instituci, vůči níž má každý člověk povinnost, kterou ho lze vydírat, nebo jako k mase, již lze snadno ovládat a svádět na ni, právě pro její právní nepostižitelnost, veškeré problémy? Často se volá po zodpovědnosti vůči společnosti. Tuto zodpovědnost teoreticky nese každý člověk, kterého tato společnost přijala, nebo naopak odvrhla a jehož povinností následně je „splácet pro svou nepřizpůsobivost“ této skupině až do konce života dluhy. V případě takto nevymezeného – možná i nevymezitelného – termínu se nabízí otázka, jestli je možné po emoční stránce cítit zavázanost vůči tak nekonkrétní skupině cizích lidí a jestli je tento druh nijak nespecifikované zodpovědnosti vůbec vymahatelný. Držíme-li se ve sféře materiální, dá se taková žádost ještě pochopit. Avšak možná ještě silnější požadavek na lásku a vděk k societě je nejen nesplnitelný, ale i fašizující, protože přímo zasahuje do lidské psychiky.

Být vděčný prázdnému slovu

Společnost má teoreticky být tvořená z jedinců schopných tolerance a vzájemné pomoci. Pomineme-li idealismus takovéhle představy, mělo by jít o skupinu, která bude jednotlivým členům prospěšná, dá jim možnost seberealizace a nebude se je snažit pohltit. Při vnímání společnosti jako kolosu tvořeného masami manipulovatelných lidí není možné dostát podobným předpokladům a vymáhat vděk. Komu by měl být člověk vděčný? Anonymnímu podniku, který dané osobě nikdy nepomohl a který může být vinou svého nejasného názvu vždy zneužitelný proti němu? Člověk nemůže být vděčný někomu, v jehož zájmu se vyžaduje ztráta veškerých práv a autonomie jedince. Nelze cítit autentický vděk vůči pojmu, neboť více než slovo společnost není. Společnost je pouhým pojmem, kterým jde pro jeho nevyhraněnost manipulovat lidi. Societa a místo v ní nepřináší člověku téměř žádné výhody, minimálně ne v kontextu soudobého chápání. Jediným pozitivem společnosti je, že se nemusí bát „Velkého bratra“, protože jím sama je.