Úvaha o modernismu – praktický relativismus

Co si myslím, když slyším pojem modernismus?

V poslední době často slyším v rozhlase pojem modernismus. Většinou je to v souvislosti s architekturou, někdy i s literaturou. Dost často i v politologických a ekonomických souvislostech. Vždy, nebo téměř vždy, modernistický znamená pokrokový, tudíž něco lepšího než co žijeme a v čem žijeme.

Architektonicky

Modernisticky pojatá budova je budova z plastů, je zelená, je beztvará a křičí na všechny stavby kolem sebe: „Tady jsem, jsem velká a jiná, kašlu na antické tradice, kašlu na renesanci, secesi a dokonce i konstruktivismus. Hlavně na všechny budovy kolem 

Ekonomicky

Modernismus v ekonomii znamená, že jde o něco pokrokového: kopí místních domorodců, čtyřtaktní motory a uhelné elektrárny jsou zaměněny raketami země-země, elektromobily TESLA a solárními či větrnými farmami.

Vlastně cítím, že pojem modernismus je toxický, že jej nelze absolutně přesně definovat, tudíž ani vysvětlit, protože v každé době a v každém společenství a kulturní oblasti, má zcela jiný smysl. V souvislosti s připomínkou staletého výročí dvou ruských revolucí, jedné únorové a druhé říjnové, jsem mnoho slyšel o modernistických vlnách v umění, které se převalily nejen přes Rusko, ale i přes celou Evropu. Velká válka byla hnusná. Velká válka přitom dala „modernistický impuls v technice, kdy se objevuje tank, ale i yperit. Letadla začala být schopná shazovat velké a větší bomby. Znamenala i modernistickou revoluci v kultuře. Objevuje se dadaismu jako modernistický vzdor a provokace v poezii. Revoluční modernistické popírání všeho tradičního se zhmotňuje v surrealismus a v konstruktivismus, ale i v kubismus.

Ostře proti ‘nemodernismu’

Slyším-li pojem modernismuscítím, že je nejen amorfní, neurčitý, vlastně určitý právě svojí neurčitostí. Jestliže víme a dokážeme definovat pojem modernismus, tak bychom vlastně měli umět definovat pojem nemodernismu, a hlavně věřit, že existuje něco jako absolutní modernismus.

…modernistické básně Jana Nerudy, či Karla Hynka Máchy, nelze dnes chápat jako modernistické, ale jako tradiční, i když nás – jestli jsem to pochopil správně – ve škole učí, že představují jakési mistrovské absolutno…

Hádal jsem se s otcem „co je umění“. Otec tvrdil, že kromě zručnosti a znalosti technologických postupů, člověk musí v umění vyjádřit i nějakou myšlenku. Nesouhlasil jsem s ním, protože dříve modernistické básně Jana Nerudy, či Karla Hynka Máchy, nelze dnes chápat jako modernistické, ale jako tradiční, i když nás – jestli jsem to pochopil správně – ve škole učí, že představují jakési mistrovské absolutno. S tím souhlasím. Máchův Máj se mi moc líbí. Nové absolutno modernismu cítím v básních Morgensterna, např. Zpěv ryby.

Otec se rozohnil a říkal, že by pak vrcholem modernistického sochařství mohl být pravoúhlý výkop, vrcholem modernistické hudby puštěné rádio, na kterém se při rychlém protáčením hledačem stanic, ozývá zmatečný hluk z defragmentovaných zvuků, hlasů a melodií.

Nesouhlasil jsem s otcem. K mému údivu mi blahopřál, protože i on vedl podobnou diskuzi se svým otcem, když byl nadšený novými knihami Bohumila Hrabala, psanými formou nekončícího vyprávění. Přitom děda to považoval za nesmyslné blábolení. Jestli je tomu tak, pak pojem modernismus může být nejen slepá vývojová cesta, jak říkal otec, ale i něco dobrého.

Je to pokus a často zlobné hledání. Promiňte za srovnání, ale je to jako s vývojem života na Zemi, kde některé druhy přežily a jiné, jako savci, vznikly z nenápadných zvířátek podobných hranostajovi, anebo větší myši.

Jako ti přede mnou

Pojem modernismus je pojem nepolapitelný, nedefinovatelný a tudíž i jen těžce popsatelný. Raději jsem se ani nedíval, co píše teta WIKI. Je to jasné. Mohu psát modernisticky, ale jestli je, či není toto mé psaní modernistické, nemohu předem pojmenovat. Proto by člověk měl nejprve začít psát a „pak se uvidí“.

Může být i jiný postup, kdy začínáme psát až teprve po té, co jednoznačně umíme definovat a popsat každý literární směr, např. romantismus, realismus, civilismus, a další směry, a přitom víme, jak píší jiní, hlavně úspěšní, spisovatelé. My začneme psát jinak než oni. Snad to bude modernisticky. Nesmíme, ale psát jako Franz Kafka, Charles Baudelaire, nebo jako spisovatelé švédské detektivní vlny. Můžeme se u nich jen učit „řemeslo“ a sledovat účinky slov, vět, souvětí a struktury textu na čtenáře. A přirozeně i na autora, který se něčemu z jejich zručnosti přiučil.

Kurz psaní modernisticky

Existuje i jiná cesta, jak psát například modernisticky? Nevím. Když se pokouším něco popsat, tak cítím, že vlastně každý můj nový text je modernistický. Je totiž vždy lepší a lepší, ale vždy stále špatný. To si myslím.

Asi před měsícem jsem byl na výstavě moderního umění ve Veletržním paláci v Praze. Zde jsem si uvědomil, že každý výtvarný směr, ale nejen ten, o sobě prohlašuje, že předcházející směry jsou špatné, a že jediný správný je pouze ten jejich, který je nový. Vše co je staré je nutno zničit, spálit, a nemusí to být jen v návalu přepětí při nejrůznějších kulturních revolucích. Je zajímavé pozorovat, jak se z tendence a snahy o co možná nejvěrnější vyobrazení krajiny nebo portrétu, a vyjádření pocitů, stalo cosi, čemu se postupně říkalo impresionismus, pak expresionalismus, konstruktivismus anebo to, čemu říkáme kubismus. Mám pocit, že i expresionismu se zpočátku říkalo, že je moderní a revoluční, protože byl nový a jiný. Dostatečně se vymezoval vůči všem dobovým směrům a vžité tradici.

Naše díla okem potomků

Možná, že ne správně, ale myslím si, že i v současnosti vytváříme instalace v domnění, že tvoříme něco moderního, přitom naše děti současné styly a směry přejmenují, a budou je považovat třeba i za zpátečnické, nedůstojné, hloupé, neumělecké. V odporu k tomuto umění budou vytvářet nové modernistické umění, tudíž umění moderní. Určitě bude jiné než to dnešní.

Tuším, že určitě vzniknou, už jen díky novým materiálům, technologiím a postupům, nové směry. Viděl jsem na internetu superrealistický obraz, který vytvářel trojrozměrnou iluzi fotograficky přesného zobrazení předmětu, a začlenění do reálné krajiny. Byl jsem překvapen, když jsem v galerii na Florenci viděl malíře, jak si rozčlenil fotografii listů na čtverečky, a pak je jen pečlivě a trpělivě přemalovával do prázdných čtverečků. Je to umění? Nevím. Určitě je to modernistické.

Inovativní a jistinotvorný

Modernismus má tudíž další vlastnost. Nejenže vždy běží vpřed a je tudíž vždy současné, ale, hlavně neustále něco hledá a vždy se snaží být něčím inovativním. Může to být i obyčejný kýč, který se z pařížského Montmartru dostává i do našich galerií. No jo, může se ale mosernismus vracet k takzvaným „kořenům“, např. v literatuře k popisování vesnického života? Myslím si, že asi už ne. Dnes jsou jiná témata. Esemesky změnily jazyk a strukturu vět. Ale přeci lze popsat velmi detailně život bezdomovců z oblasti Labuťka v Holešovicích. Nebo rozepře skvoterů ve středisku Klinika v Praze. Určitě by byl modernistickým bestselerem i popis zoufalého života předsedy vlády, který přijde o stranu, kterou vedl, o manželku, kterou miloval, a i o děti, které podle současného právního sytému připadnou spolu s bytem a téměř vším majetkem, zanechá matce.

…správný modernista by si měl sednout a vymyslet nové téma, kterému se společnost zatím ještě nevěnovala.

Je to přeci dostatečně modernistické téma. Ale to musíme znát velmi dobře slovník hrdinů našeho vyprávění a skutečné i vymyšlené zápletky, které musí být reálné.

To tedy znamená, že jestliže je hlavní literární proud zaměřen na problematiku drog a genderovou vyváženost, správný modernista by si měl sednout a vymyslet nové téma, kterému se společnost zatím ještě nevěnovala.

Vyeskalování do rozbředlosti

Nedávno jsem došel k jednoznačnému přesvědčení, že filmy z roku 2017 jsou brutálnější a obsahují více erotických scén, více násilí a krve než filmy z roku 1987. Je to dáno tím, že společnost je stále více imunní vůči extrémům. Co bylo včera extrém je dnes normalita. A všem autorům, scenáristům, žadatelů o dotace, režisérům, se tak moc a moc chce šokovat a prodávat svá díla. Jinak by nepřežili.
Viděl jsem například všechny díly francouzského filmu Taxi. V prvním díle tohoto filmu stačilo, aby taxikář udělal jeden smyk, člověk se smál a kino bylo vyprodané.

Ve čtvrtém díle bylo zapotřebí, aby auto již létalo, a za ním byly plameny a přitom dělalo přemety. Kino bylo poloprázdné. Před 100 lety stačilo, aby kamera ukázala vlak valící se z plátna na diváky a všichni uhýbali a báli se a čekali, co se bude dít. Dnes diváky zanechá v absolutním klidu film HOSTEL II, kdy hrdina rozřeže ženu, pověšenou na řeznický hák, motorovou pilou, a pak naturalisticky položí na stůl, přičemž uvařenec na diváky významně zamrká. Na internetu je film hodnocen jednoslovně: Odpad.

Co myslíte, jak bude video a audio kultura vypadat za dalších padesát let?

Vybavuji si například historku, kterou nám vyprávěl učitel češtiny v souvislosti s tímto tématem, kdy vyprávěl o reakci svých žáků na promítání hrůzostrašných fotografií z koncentračních táborů v současné době, a před lety.

Vlastně si začínám uvědomovat, že nemám zcela jasný názor, protože si nedokážu odpovědět na celou řadu otázek, například „Co je to umění?“. Jsou současné instalace rozbitých záchodů umění? A vůbec, je správné se snažit psát modernisticky? Neměl by se člověk snažit psát individualisticky? Popsat skutečně to co cítí. Psát stylem, který pro vyjádření jeho pocitů považuje za nejlepší? Je vůbec možné vyčerpat všechny podměty, o kterých jde psát? Myslím si, že ne. Asi bude problém i v tom, že stále více se za míru kvality umění považuje cena, za kterou se dílo prodá. Peníze se tak stávají hlasovacím lístkem ve volbě o tom, co je a co není umění.

Koncem devatenáctého století se myslelo, že není již nic, co by tehdejší fyzika nedokázala popsat, definovat a vyjádřit formou vzorců. A najednou, právě těsně před Velkou válkou a i po ní, se spolu s dadaisty objevují vědci, kteří definují zákony kvantové fyziky. Fyzika se najednou stává opět něčím neprobádaným, novým a vzrušujícím. Může toto potkat i literaturu?

Vše co jsem napsal, jsem napsal s modernistickou radostí, ale i s obavou, kolik je v textu chyb. Táta říká, že vzletné a krásné myšlenky gramatika neuloví, ale rovnou usmrtí. Že to není pravda?

Pokorně prosím, pane učiteli, nezabíjejte je. Jsou tak mladé a krásné.