Benátky očima místních

Nedávno jsem měl možnost navštívit v Benátkách na pár dní jednoho přítele. Cestu jsem plánoval už s myšlenkou na davy turistů, kterými budu muset proplouvat, přeplněné galerie a hodinová hledání volného místa v restauraci každý večer. Realita nicméně tyto mé pesimistické představy naprosto vyvrátila – a co víc, tenhle krátký výlet mi poskytl náhled do mikrokosmu místních obyvatel.

Čtvrť Cannaregio

Jak jsem již zmínil, navštívili jsme v Benátkách jednoho našeho přítele, který žije na kraji města ve čtvrti Cannaregio. Už při výstupu z loďky, jež nás do plovoucího města dopravila, nás však překvapilo až podezřele malé množství lidí. Ještě větší šok však způsobilo zjištění, že ani jeden z nich nebyl turista.

Je to sice paradoxní, avšak přítomností populárních památek se právě ulice tak idylických čtvrtí na okraji města naprosto „vyčistí“ od návštěvníků a zůstane v nich jen půvab Benátek. Za pozornost stojí například náměstí Campo Sant’Alvise, kterým jsme denně procházeli a téměř nikdy jsme tam nikoho nepotkali.

K večeru se sice v ulicích objevil tu a tam i nějaký turista, to však zdaleka nic neubralo na atmosféře – naopak zde zavládl úplně jiný duch, na rozdíl od známějšího zbytku města, které se v pozdních hodinách většinou vylidní a působí spíš opuštěně, v kontrastu s podobou ve dne.

Volné místo v restauraci se našlo vždy, a pokud zrovna bylo plno, neznamenalo to, že je tam hodně cizinců, ale spíše, že se víc obyvatel Cannaregia najednou rozhodlo na večer vyrazit ven.

Život místních

Když si rozebereme způsob života obyvatel Cannaregia, valná většina pronajímá byty, pracuje v restauracích po městě nebo některou z nich vlastní. Na to, jak přeplněné se občas město jeví na fotkách nebo z domněnek, jsou zde mimořádně šťastní a fungují v poklidně žijící komunitě, která je mimo práci překvapivě ruchem historického centra téměř nedotčena.

Bylo to právě večer v jednom podniku, kde jsme se bavili s Viktorií, zdejší číšnicí. Ze zvědavosti jsem se zeptal, jak velká je v Benátkách konkurence restaurací, jelikož podniky jsou na každé ulici téměř v každém druhém domě. Ale, jak odpověděla, takhle benátská mentalita vůbec nefunguje.

Majitelé i zaměstnanci restaurací Cannaregia se naopak velice často přátelí a navzájem se doporučují svým hostům. „V Benátkách je turistů vždycky dost,“ dodává pak Viktorie. „Je jedno, jestli vám jeden večer naplní restauraci oni nebo váš soused, vždycky je práce dost. Tak či onak si žijeme jako ve snu.“

Stejně tak si Viktorie, ale i Emiliano, mnohokrát pochvalovali nízké nájmy, které v Cannaregiu jsou. Je zajímavé zamyslet se nad tím, jestli takhle umírněný kapitalismus může fungovat jen na místě, jehož ekonomiku živí pouze cizinci – ale zato opravdu ve velkém. Jedna věc je však jistá – na zas tak mnoha místech světa nenajdeme tak velký vzájemný respekt a obecnou provázanost mezi sousedy.

Po dalším doptávání vyplynulo, že v Benátkách nebydlí člověk, jehož práce by se nějak netýkala turismu – výrobny a sídla firem tam naleznete jen těžko, a pokud ano, pak se zabývají právě službami pro návštěvníky. Gondoliér, rybář, číšník, radní i majitel galerie, ti všichni žijí z peněz, které jim přivezou turisté.

Turismus, jediný pilíř Benátek

V souvislosti s výše zmíněným je zajímavé si uvědomit, že jsou Benátky jedním z mála (ne-li jediným) míst na naší planetě, která takto mohou fungovat. Turisté nesou místní ekonomiku na ramenou, a co zbude, to dál cirkuluje v rámci samotné komunity.

Vzhledem k regulacím počtu návštěvníků, které Benátky musely vydat kvůli kolísajícím základům budov ve vodě, nyní ale bude zajímavé, jak si dále město poradí. „Jsem rád, že když jdu na San Marco, můžu aspoň dýchat,“ dodává Emiliano Trujillo.

„Je škoda, když máte památku uprostřed města, na kterou chcete být hrdí a občas ji vidět, ale kdykoli tam zajdete, tak vám to akorát zkazí den. V minulosti to způsobovalo, že jsme z vlastních čtvrtí někdy celý týden nevycházeli, jen do práce, abychom se vyhnuli návalu, co býval v celém jižním křídle.“

„Na druhou stranu, abych jen nenadával, má to občas výhody, když sem lidi jezdí – dělají tu kvůli nim výstavy a pořádají se události jako je například Biennale (jednou ročně se konající výstava postmoderního umění po různých italských městech). Je to někdy náročné, ale ne tolik, jak si asi všichni představí.“