Genius loci: Od abstraktu k fenoménu

Při hledání genia loci používá Christian Norberg-Schulz Heideggerovou fenomenologii. Vědecké pojmy jsou exaktní, analytické a číselné, někdy ale potřebujeme popsat jevy, které nemají číselný základ. Jako duševní vývoj jedince nebo krásu krajiny. V tomto případě musíme přijmout fenomenologický přístup ke světu.

Tento článek vychází z obsahu knihy Genius loci: K fenomenologii architektury od Christiana Norberga-Schulze, významného teoretika novodobé architektury

O statusu místa – od abstraktu k fenoménu a zas k abstraktu

Architektura poskytuje bytosti existencionální oporu jejího bytí. Architektura pracuje na vícestranném principu vzájemného obohacování – pozorovateli poskytuje rozlehlé panorama, obyvateli dává popud k rozvíjení jeho rysů a krajinu pozvedává svou kreativností. Ale i ona sama je z naprosto pochopitelného důvodu, zákonitostmi světa rozvíjena a doplňována všemi těmito zdroji. Její struktura je živorodá a fluidní, ačkoli jsou tací, kteří dokážou vnímat jen její materiální stálost a odvrhnout její živočišný potencionálem. Z tohoto titulu se dá nahlížet na způsob pohledu na prostředí prostoru, který vyzdvihli funkcionalisté – vědecké a kvantifikovatelné zkoumání prostředí, jako na méně přínosný.

Umělá místa se k přírodě vztahují trojím způsobem:

1) člověk chce zviditelnit své pochopení,

2) člověk chce doplnit, co místu schází,

3) člověk chce symbolizovat, tj. přeložit viděné a chápané do jiného média.

Christian Norberg-Schulz

Na prostor se dá totiž dívat vícero způsoby. Kromě materiální a exaktní sféry totiž každé místo obsahuje něco jedinečného. Hodnotu, kterou místu připisujeme tím, že ho vnímáme našimi smysly. Pocity a emoce, které místu připisujeme jsou tedy plnohodnotnými činiteli struktury prostoru a tvoří genius loci.

Zkoumání prostoru

Strukturu prostoru, či místa – pojem jemuž dává význam až přítomnost vnímání, lze rozdělit na principu „krajiny“ a „sídla“. Pojmy by se daly rozdělit např. na principu rozdílnosti jejich přirozeností, stejně tak by šly definovat i principem „charakteru“ – vjemový a „prostoru“ – materiální. Dalším způsobem zkoumání konečného dopadu architektury lze spatřit v hledání její hranice. Kde je skutečně „vnitřek“ vesnického hospodářství, kde je „hranice“ panského sídla, kudy vede „cesta“ k bytu v třetím patře činžovního domu a kde je skutečně „vnějšek“ fotbalového stadionu, který ne vždy začíná za obvodovou zdí. Odpovědi na tyto otázky nejsou jen subjektivní a nepřesné ale jsou i předměty k budoucímu filozofickému rozebrání. Na každou z těchto otázek, se totiž dá podívat z mnoha úhlů – realisticky (podle obvodové zdi), spádově (podle definovaného radiusu stavby), dojmově (určení hranic podle respektování vnitřních pocitů a vnímání okolí).

Respektováním lidských dojmů, pozorováním měnícího se genia loci a sledováním pohybu je posedlý obor fenomenologie. A to nejen ve sféře architektury ale, jak už uceleně navádím, v širším kontextu událostí.

Základním kamenem fenomenologie je náhodnost, nikoli definovatelnost. Jejím prostředkem je ve společnosti ustálený archetyp, nikoli centrálně vykonstruovaná idea. Proto je hranice mezi pojmy „charakter“ a „prostor“ tenká. Získává každým novým zážitkem nové tvary. Abych uvedl jeden z příkladů „širšího kontextu událostí“, jimž se fenomenologie zabývá, vytahuji například lidský jazyk. Jazyk – další instituce významně formující vnímání světa po vzoru architektury, nám rozřazuje svět, popisuje podstatné podstatnými jmény, přilehlé předložkami a pocity a atmosféru přídavnými jmény. Náš náhled na architekturu lemuje jazyk, dává slovesu „bydlet“ za konotaci „jistotu“, formuje naše požadavky a sny.

Místa popisujeme taktéž slovy. Někdy použijeme podstatné jméno, jindy přídavné a někdy jen předložku. Jazykem dáváme najevo naše názory o jednotlivých místech, co je pro nás důležité a co je naopak podřadné (a popřípadě pod čím). I toto značně formuje naše představy o geniu loci daného místa. Jazyk ale určitě není to jediné, co fenomenologie zkoumá, jednou z dalších velmi důležitých složek naší percepce prostoru je vnímání krajiny – o tom Christian Norberg-Schulz píše více v kapitole o magické Praze.

Prostorem a časem pražského města

Praha působí na nezkušeného, nově příchozího magicky tajemnou neučesaností. Zákoutí se začmoudělými nárožími, doškové věžičky sápající se k nebi, průchody s průhledy do vnitřního organismu města, vontské nápisy ve Stínadlech, teplé světlo vrhající stín na mozaikovou dlažbu, či kontrast novostavby se starou zástavbou. Vše nashromážděné v jedné hustě obydlené aglomeraci (zasazené do poněkud neobvyklé krajiny, tj. kolem meandru řeky) za řádky století vytváří vícevrstnatou a dynamickou metropoli bez jakékoliv světové konkurence.

Území Starého města a přilehlých menších osad na břehu řeky Vltavy doprovázela pestrá historie, která se promítla do představ obyvatelů o jejich bydlení. Nejen historie se promítla do představ obyvatelů Prahy, ale taky především jejich každodenní potřeby. Praha byla široko daleko jediným místem, kde kupci mohli bezpečně přebrodit řeku. Na jih od Zbraslavi a na sever od Troji se totiž řeka zabaluje do hlubokého kaňonu.

V zásadě máme kromě umělých a komplexních krajin tři základní typy krajiny:

1) Romantická krajina bývá špatně srozumitelná, chaotická, mívá bohatou mikrostrukturu se spoustou přírodních sil, ale schází jednotící činitel.

2) Kosmická krajina má málo individuálních míst, je monotónní. Země spíš podpírá nebe, nebe je strukturalizované. Typickým příkladem kosmické krajiny je poušť.

3) Klasická krajina je charakterizována rovnováhou mezi působením člověka a přírodou, jako je tomu v české zemědělské krajině. Přírodní místa jsou zvýrazněna láskyplnou péčí člověka.

Christian Norberg-Schulz

Naopak přesně v rozporu představ o bydlení drtivé většiny Pražanů tehdejší doby byla asanace Starého města.

Praha tehdy řešila rozpor mezi reprezentativností a přirozeností. To, co bývalo za doby asanace označováno jako nereprezentativní díky své chaotičnosti a nečistotě, lze nazvat upřímným živočišným projevem lidských potřeb obyvatel města, kteří si projektovali svá obydlí na základě lásky k jejich zemi a potřebám.

Na základě genius loci krajiny – tj. povrchu, podloží a nálad krajiny, které respektovali a vnímali. Obyvatelé zasahovali do prostoru krajiny obezřetně a s citem, střídmými stavbami vdechovali místům ducha. Asanace sice přinesla čistotu a reprezentativnost do centra města, odjala mu ale naopak maloměstského ducha, kterým ghetto žilo.

Tento článek vychází z obsahu knihy Genius loci: K fenomenologii architektury od Christiana Norberga-Schulze, významného teoretika novodobé architektury