Všudypřítomná flexibilita aneb “hej-počkej”

Být stále k zastihnutí a online je velkým trendem současnosti. Změny dějící se doslova přes noc vznášejí nový požadavek na moderního člověka – být časově flexibilní. Být vždy někomu po ruce je žádoucí a vzbuzuje v lidech pocit dobře vykonané práce. Skutečně ale stojíme o to, aby se tato poddajnost stala samozřejmostí?

Jedním z nároků kladených na uchazeče o práci je poslední dobou flexibilita pracovní doby. Pokud to vyjádříme takto vznešeně, zní to celkem atraktivně. V reálu to bohužel často znamená být stále k zastižení, změnit svůj denní program jak si kdo usmyslí a nemít námitky, protože s tím se mělo počítat. S požadavkem flexibility se však nesetkáváme jen v pracovním kontextu. Pokud tento termín přeložíme, znamená flexibilita ohebnost a přizpůsobivost. Ideálem dnešního člověka je někdo, kdo je ohebný, tvárný a nemá námitky. Dvacet devět let po sametové revoluci a sedmdesát tři let po konci druhé světové války se opět prosazuje vlastnost umět držet pusu a krok.

Stále spolu až do konce věků

Spolu s  možností být stále ve spojení a moci kohokoli zastihnout, a to i v té nejnevhodnější situaci, a naší svolností k tomu se nechat zastihnout, se ochota k zastihnutí stává samozřejmostí. Ten, kdo se tomuto trendu nechce podvolit, je v lepším případě podivín, v horším pomalu vylučován z kruhu svých přátel a ze společnosti jako takové, protože nebyl u všeho a o všem neslyšel.

Neustálé spojení dává nejenom možnost kdykoli být někam povolán, ale i kdykoli moct něco odříct. Data a termíny se mění a takřka nic není až do poslední chvíle definitivní a jisté. Na tuto stálou nejistotu si většina lidí již tak zvykla, že jim nevadí. Kdo stále vyžaduje přesnost a neměnnost dohod, je staromódní a nepřizpůsobivý. Otázka však je čemu se jedinec má přizpůsobit. Pokud si stanoví nějaké meze a překročí je, je tento akt brán jako samozřejmost a počítá se s jejich dalším překročením v budoucnu.

V člověku není nic trvalého, věčného, absolutního, člověk je neustálá změna, hrdě znějící změna, ovšem! A dnes už není doba statických a neměnných kategorií, kdy A bylo jen A a B vždycky jen B; dnes dobře víme, že A může být často zároveň B a B zároveň A.

Václav Havel, Zahradní slavnost

Závěrem 

A tak žijeme v realitě, kdy zítra je včera a kdy si nikdy nemůžeme být jistí, jestli naše dnešní mínění o zítřku nebude pouze důkazem naší naivity, když se spoléháme na platnost něčího slova. Jde o dobu neustálé aktualizace všeho – od domluv mezi lidmi po aktualizaci pravdy. Co byla pravda ráno, už není pravda odpoledne, ba co víc, mnoho lidí je schopno tvrdit, že se nic takového nestalo a že žádné ráno nebylo. Půjde-li to takto dál, budeme se již brzy nacházet v dokonale neměnné křivce bezčasí a nejistoty.