Malá maturita: Evžen Oněgin

V rámci příprav na malou maturitu přináším rozpracování knihy Evžen Oněgin od Alexandra Sergejeviče Puškina.

Jak se na svět dívá člověk přesvědčený o zbytečnosti vlastní existence? Tedy člověk, kterého obklopuje všudypřítomná nicotnost, a tím pádem člověk, kterému už na životě a morálním chování nesejde?

Autor a literárně-historický kontext

Alexandr Sergejevič Puškin se narodil v Rusku roku 1799 a zemřel tamtéž v roce 1837. Příběh psal ve dvacátých a třicátých letech devatenáctého století. K rodné zemi je v díle kritický a výmluvně popisuje každodenní ruský život i způsob uvažování a priority. Setkával se s cenzurou a v mládí musel na čas odejít do exilu. V třiceti osmi letech zemřel na následky souboje, stejně tak jako jedna z postav tohoto románu. Puškinův vztah k Rusku dobře ilustruje následující sloka:

Snad jednou, díky vzdělanosti,

až povolí ji ruský svět

(počítám na to ze skromnosti

filosoficky pět set let )

i v cestách dočkáme se změny,

nadejde rozvoj netušený:

Silnice po Rusi sem tam

se vzmáchnou ke všem končinám

přes naše řeky mosty sklenou

se kovovými duhami

prokopem hory; vodami

povedem směle chodbu zděnou

a bude v zájmu národa

co stanice, to hospoda.

A. S. Puškin, Evžen Oněgin, hlava sedmá, sloka XXXXIII, překlad J. Hora

Děj a analýza textu

Evžen Oněgin je mladý a díky dědictví i dobře zaopatřený muž. Často se pohybuje ve společnosti, která ho považuje za lva salónů. Ačkoli se jeho život zdá záviděníhodný, chová se Oněgin znuděně a povýšeně. Když odejde do zděděné venkovské usedlosti (povšimněme si, přišel k ní jako slepý k houslím), seznámí se s básníkem Lenským, který je zamilovaný do Olgy z místní rodiny Larinových. Ačkoli jsou to rozdílné povahy – Oněgin je cynický a chladný, Lenský zase své emoce vyjadřuje až příliš explicitně – zanedlouho se „z dlouhé chvíle přátelí“. Olga má sestru Taťánu, která se do Oněgina brzy po jeho příchodu do vsi zamiluje. Ten ji ale odmítá pod záminkou, že by s ním nedokázala být šťastná, že v něm vidí jiného člověka a že život s ním by byl utrpením. Používá tedy klasických kliček a výmluv vytvářejících dojem soucitu a zaručujících rychlé zbavení se dané osoby. Aby Taťánu pro vlastní pobavení ještě více zranil, věnuje celý večer na vesnické slavnosti její sestře, což popudí i Lenského a ten Evžena vyzývá na souboj, v němž sám umírá. Oněgin se po této události odstěhuje a s Taťánou se setkává až po šesti letech, kdy už je vdaná. Zde je to naopak Oněgin, kdo se snaží toho druhého získat a odprosit. Taťána ho však odmítá – třebaže Evžena stále miluje, nechce zranit svého manžela.

Charakteristika hlavních postav

Oněgin si na světě připadá zbytečný. Ačkoli je vůči společenskému dění přezíravý, jako by právě v něm hledal záchranu před prázdnotou a výčitkami svědomí. Stále hledá podněty k přemýšlení, aby nemusel přemýšlet sám o sobě a aby se zbavil pocitu přebytečnosti a samoty.

Lenský jedná unáhleně, teatrálně, a ačkoli se na první pohled od Oněgina liší, je podobně zatvrzelý jako on. Svou hrdost si staví na emocích a na samotném faktu, že je vůbec nějakých pocitů schopen.

Taťána kromě vyznání lásky Oněginovi neudělá téměř nic pouze na základě vlastního úsudku a v celém příběhu je pasivní a odkázaná na okolí. Jedná na základě obecného společenského mínění – například při sňatku z rozumu s mužem, k jemuž jsou její city mnohem chladnější než vůči Oněginovi.

Olga nemá v příběhu, kromě toho, že je důvodem souboje mezi Lenským a Oněginem, žádnou zásadní roli. Je společenská a vyzývavá, na rozdíl od tiché a zdrženlivé Taťány.

Rodina Larinových je na poměry venkova bohatá a vlivná, avšak v okamžiku, kdy přijede do Petrohradu, působí maloměstsky. Hlavním cílem této rodiny je dobře a výhodně provdat dcery.

Vypravěč místy do příběhu sám mluví a zasahuje a vystupuje jako Oněginův přítel, který však hodnotí jeho chování kriticky. K dění příběhu se vyjadřuje s nadhledem a suchým humorem, působí téměř šibalsky.

Zařazení

Literární druh je lyrickoepický. Literárním směrem je romantismus, žánr je román ve verších. Děj knihy se dělí do osmi částí a každá má přibližně padesát slok. Kompozice je chronologická. Styl verše, který Puškin používá, je tzv. oněginská sloka. Čtrnáct veršů se rýmuje podle vzoru A, B, A, B, A, A, B, B, C, A , A, C, A, A.

Literární jazyk

Literární jazyk románu je bohatý a květnatý. Autor vyniká schopností přesně vystihnout situaci a neopakovat se. Zároveň mění dynamiku a způsob užití jazyka v závislosti na tom, kterou postavu právě popisuje. Slavné Puškinovo dílo jsem četla v překladu českého básníka Josefa Hory.

Motivy a témata

Hlavními motivy knihy jsou neopětovaná láska, ruský život, neschopnost uznat vlastní chyby, pýcha a sociální rozdíly. Poslední ze jmenovaných je v příběhu velmi patrný, zvlášť v pasážích, kdy panstvo odejde do opery a kočí jej zatím pomlouvají.

Téma příběhu je znuděnost životem – to je Oněginovo hlavní rozpoložení. Vyzařuje z něj i bezradnost, co si v životě počít, a prázdnota, kterou se stále snaží zaplnit pobytem ve společnosti, jíž však navenek opovrhuje. Když Oněgin oželí smrt přítele, kterou zavinil, a tedy zároveň zjistí, že je této emoce lítosti schopen, rázem odpustí sám sobě a vrátí se k svému dosavadnímu postoji – tedy k povýšenému pohledu na svět zbytečného člověka.