Popularizace punku aneb snižování hranice odvážnosti

Touha po tom být „rebelem“ a být dostatečně drsný je dnes stále častější. S přihlédnutím k reklamním sloganům typu „break the rules“ tomuto trendu téměř nelze uniknout. Problém je, že si většina těchto odvážlivců obarví vlasy na modro a následně si podá přihlášku na studia ekonomie. Neocitáme se tedy v období adorace tohoto pseudopunkerství, kdy je každý rebelem, ale jen v těch mezích, které jsou společností tolerované?

Soudobé chápání punku a života mimo společnost je brané jako několik let, kdy si budeme hrát na tvrďáky, načež vyrosteme, zmoudříme a půjdeme ve šlépějích těch, kteří také chtěli rebelovat, ale když došli k faktu, že jim k tomu nestačí propíchnout si ucho sichrhajckou, prozřeli a šli pracovat do kanceláře.

Stvrzenka na odvahu

Být nekonvenčním a nonkonformním člověkem, nebo si na něj alespoň hrát, je snazší než kdy dříve. Tuto pozici lze získat v podstatě jen tím, že toto všechno o sobě budete tvrdit. Jediné, co k tomu člověk potřebuje, je tvářit se pokud možno co nejvíc otráveně, koupit si triko s fotkou Kurta Cobaina a plechovku energetického nápoje – a ejhle, tady ho máme, rebela! Být punkerem je dnes tak snadné proto, že už to nevyžaduje žádné oběti, a to ani z hlediska finančního, rodinného ani společenského. Patrně nikdo by se za prosazení těchto postojů dnes nenechal vyhodit z domova, z práce nebo v krajním případě zavřít – stejně tak jako za to, že si na kabát připne odznáček s červenými trenýrkami, čímž veškerá jeho občanská aktivita v boji proti nesvobodě končí.

Přiklánění se k tomuto pseudopunku dnes není ničím jiným než přikláněním se k většině. Lidé, kteří jsou považovaní za odvážné, rebelské a jdoucí proti proudu, nedělají nic jiného, než že se právě k tomu nejsilnějšímu proudu přidávají a jsou pouhou obměnou těch, kteří by před lety byli aktivními členy SSM.

Novodobí páprdové s čírem

Tento postoj rebelství za každou cenu, ale v „přijatelných mezích“, odpovídá přesně dnešním požadavkům – dělat si co chceme, ale s mírou a hlavně nic nepřehánět. To, na čem bychom mohli stavět dnes, už vůbec nerozvíjíme, naopak podnikáme kroky zpět, abychom mohli dobývat již vydobyté, bojovat v již vyhraných bitvách a znovu objevovat Ameriku. Celá myšlenka toho, že k postavení člověka stojícího mimo společnost stačí jen obléknout se jako drban a mluvit sprostě, je jen snahou nebýt ani na jedné straně, ale jít střední cestou pasivní rezistence. Nebýt ani nalevo ani napravo, nebýt přehnaně slušný ani přehnaně otrlý, nebýt příliš extrovertní, ale na druhou stranu nebýt sám sebou víc, než si troufneme. Takhle nám nikdy nebude nikdo moci nic vytknout, nic namítnout a naše cesta k bezkonfliktní budoucnosti je zajištěná. Nejde tedy o nic jiného než o snahu přežít za každých podmínek. Čím více odvahy se požaduje, tím méně jsme ochotní přejít přes čáru námi stanovených hranic. Čím více požadujeme toleranci, tím méně jsme ochotní přijmout jiný názor. A tak jedeme v zajetých kolejích minulého režimu, kdy každý může mít svůj názor, pokud je to ten správný.