Michael Žantovský: Jsou snahy vyloučit z historie pojem „totalita“

U příležitosti studentské konference In medias res se nám naskytla možnost pořídit rozhovor s panem Michaelem Žantovským. Rozprávěli jsme o vlažném zájmu o naši historii, o jeho židovských kořenech, ale i o jazyku jako takovém a o nepomíjejících snahách řídit ho z moci úřední.
Vaše přednáška se týkala paměti obecně a také nezodpovědného přístupu k naší minulosti. Myslíte si, že i v dnešní době se setkáváme s překrucováním historických událostí, blížíme se k němu, nebo tyto si události vykládáme jinak?

Samozřejmě, setkáváme se s tím bohužel každý den. Já jsem se s tím naposledy setkal v neděli, kdy jsem poslouchal kousek projevu pana premiéra Babiše o tom, jak to tady bylo pětadvacet let strašný, co se všecko stalo za strašný věci a jak je to teď všecko dobrý, protože přišlo ANO a všechno napravilo. Tak to je typický příklad politického zkreslování historie. Ne, že by se tady za posledních třicet let staly jenom samý dobrý věci, ale ta historie a odpovědnost za ni je daleko složitější. On to v tom projevu svedl všechno na jednu stranu. Během posledních třiceti let samozřejmě vládla víc než jedna strana, takže i to by mělo být předmětem nějakých otázek po zodpovědnosti. To je jenom jeden, a ještě poměrně neškodný příklad, ale jsou i příklady snahy o zkreslování historie minulých dejme tomu padesáti let, snahy vyloučit z historie pojem „totalita“, přesvědčovat lidi o tom, že vlastně velká část lidí s bývalým režimem souhlasila nebo s ním byla spokojená. A tak můžeme jít do historie dál. Všechny tyto pokusy jsou samozřejmě škodlivé, ale dokud existují zachované historické prameny, dokumenty, neboli právě ta paměť, jsou nakonec všechny takové pokusy odsouzeny k nezdaru.

V současnosti je také trend, že se lidé ženou za tím, co je nejaktuálnější, nejnovější, nejmodernější. Nemáte pocit, že zájem o to, co už je tedy minulé, staré a ne tolik aktuální, začíná klesat? Že nám tato minulost bývá lhostejná?

Je to určitě pravda. S tím, jak se tempo života akceleruje, jde ruku v ruce i snaha soustředit se jenom na to poslední, moderní. Ale sama modernita je velmi sporný termín. Jeden polský filosof, Leszek Kolakowsky, napsal vynikající esej o modernitě před nikdy nekončícím soudem. My do toho pojmu „modernita“ směšujeme na jedné straně představu o tom, co je nové, moderní a módní, ale současně do toho vtělujeme představu o tom, co je dobré, pokrokové, nebo správné. A to už je samozřejmě velmi sporné chápání toho pojmu. Jak víme z historie, tak třeba i nacismus byl, i když zvrhlým, výrazem modernity.

Jako důvod k předávání a vzdělávání v oboru historie se často uvádí to, že se máme poučit z předešlých chyb a znovu je neopakovat. To je určitě jeden z důvodů, ale v praxi se tolik neosvědčuje. Co je podle vás dalším důvodem k tomu, proč bychom naopak zapomínat neměli, a v tom, co už pominulo, dále něco hledali a učili se o tom?

Podívejte se, samozřejmě, opakování chyb a deformací v historii nás často může vést ke skepsi, jestli jsme vůbec schopní se z historie něco naučit. Já tu skepsi sdílím jenom do určité míry, protože se zdá být pravda, že třeba události dvou světových válek minulého století byly zkušeností tak strašlivou a tak traumatickou, že nějaké poučení jsme si z toho odnesli. Rozhodně jsme se snažili vytvářet a snažíme se vytvářet instituce a způsoby, jakými řešit konflikty jinak než zabíjením lidí. Stejně tak jsme se asi poučili ze snah nadřazovat jednu skupinu lidí nad jinou a tak dále. Ono to naše poznání je jednak pomalé, za druhé je vždycky neúplné. A za třetí jsme jenom lidi, takže můžeme taky selhat a něco opakovat, ale že bychom se vůbec nic nenaučili, to netvrdím.

Teď bych se ráda přesunula k dalšímu tématu. Při přípravě na tento rozhovor jsem se dočetla, že vaše maminka měla za války problémy kvůli židovskému původu. Bohužel jsem nezjistila nikde nic víc, mohl byste to, prosím, nějak rozvést?

No tak, měla problémy, to je trošku eufemismus, jí šlo o život, stejně jako každému Židovi a Židovce v téhle zemi. Ona měla svým způsobem štěstí a zajímavou zkušenost. Jí – a také její o tři roky mladší sestře – se totiž podařilo získat falešné dokumenty, identitu nějakých nežidovských dívek. S těmi dokumenty se uchýlily asi dvacet kilometrů od Mnichova do ženského kláštera, který se jmenuje Adelholzen, kde přežily ta nejhorší léta holocaustu. Ty jeptišky věděly, nebo tušily, že to jsou židovský holky, a přesto je tam nechaly a chránily je. No a máma o tom pak napsala knížku, o téhle zkušenosti. Moje babička byla v Terezíně a zbytek rodiny buď stačil emigrovat před válkou, nebo už nežije, protože skončil v táborech. Takže takový problémy.

Myslíte si, že, byť po letech, vás osud vašich příbuzných nějak duševně ovlivnil do budoucího života?

Rozhodně ano, ona nás máma před tím traumatem chránila, jako mnozí rodiče v té generaci Židů přeživších holocaust, takže my jsme to se sestrou dlouho nevěděli. Teprve když mi bylo kolem patnácti let, pochopil jsem, kdo je moje rodina, odkud pochází, a že po mamince mám židovský původ, a že po tatínkovi ne. A pak jsem se tím samozřejmě už začal zabývat víc a absolutněji; a víc se o tom dozvídat. Svým způsobem mě to určitě utvářelo, a to docela podstatně. Trošku paradoxní na tom je to, že moje máma byla z takový velmi sekulární, osvícenecký, pražský židovský rodiny, která se vůbec nezabejvala vírou a nedodržovala většinu tradicí. Některý židovský tradice jo – a s mima některý křesťanský tradice a tak dále. Takže já jsem asi první v třetí generaci, který je nějakým způsobem věřící a praktikující Žid, což vlastně nikdo předtím nebyl.

Mimo jiné se samozřejmě hodně věnujete literatuře. Nejen, že jste literární historik, ale také překládáte a sám píšete. Máte tedy k psaní a hlavně k jazyku jako takovému velmi blízko. Myslíte si, že dnes jazyk zažívá nějaké násilné změny, že jsou snahy ho řídit z té úřední moci a že se zkrátka nevyvíjí přirozeně? Máte takový pocit?

Já nejsem literární historik, můj otec byl literární historik, já ne. Jazyk je prostě živý zvíře. To je věc celé perspektivy, jak se díváte na jeho změny. Protože spousta těch změn je z hlediska nějaké jazykové čistoty cizorodých, násilných, některé jsou úřední. Některé jiné změny jazyka zase ta oficiální jazykověda není schopná postihnout. Elementární příklad je název Česko, pro tuhle zemi, kterej já nikdy nemůžu používat je nehistorickej, nesprávnej, ohavnej a tak dále, ale stal se součástí jazyka a nikdo s tím nic neudělá. A takhle ten jazyk na sebe bere nejrůznější znečištění a vlivy a impulsy, se kterými se setkává, a díky tomu je živým jazykem. Jenom jazyk, kterej tohle nedělá, už je jazyk mrtvej nebo jen literární jazyk. A živej jazyk se tomu nemůže ubránit a nemá se tomu ubránit.

To je poslední otázka. Máte něco, co byste rád vzkázal našim čtenářům, něco, co je podle vás důležité?

No, ať nezapomínaj na historii, ať nezapomínaj na jazyk a ať se jim daří.

Děkuji mockrát za váš čas a za celý rozhovor

Já taky děkuju.